Fotografie v tomto albu byly pořízeny v září 2015 při dovolené v Číně. Jsou zde obrázky z Pekingu, Velké zdi, Zakázaného města, Lamaistických klášterů, klášterů na posvátné hoře Huashan, Terakotové armády. Dále z návštěvy města Xi´an, Velké muslimské mešity. Další fotografie jsou z terasovitých políček v oblasti Dračí hřbet, “Benátek východu” Suzhou, z rybářského městečka Zhouzhuangu. Následuje Šanghaj, Guilin a Yangshuo s řekou Li a homolovitými horami a závěr tvoří Hongkong.
Cestu jsme absolvovali s CK China Tour k úplné spokojenosti. Doufám, že vás tyto fotografie alespoň částečně osloví.

Při letní dovolené na Madeiře jsem si fotograficky užíval tohoto ostrova. Je zde k vidění téměř vše, krásné hory spousta květin, levády, moře ……. atd. Pokud máte chuť splynout se všedním životem Funchalu, navštivte staré město, tržnici, nábřeží či přístav. Dají se zde “nalovit” docela zajímavé momentky lidí, žijících na tomto krásném ostrově.

Jednou v létě jsme šli s běžci z redakce fotit nějaké běhání do časopisu. Při tom se v lese objevil bezdomovec v červeném svetru a že bude běhat s námi. To bylo sousto, šéfredaktor v běžeckém a vedle něho ve špinavém svetru, kalhotách a bos běžel tento bezdomovec. Představil se, že je Láďa a ať k němu přijdeme na návštěvu, “bydlí” zde kousek v lese. Nešlo odolat a tak jsem já a kamarádka fotografka, našli odvahu a vydali se na “návštěvu”, ze které vzniklo těchto pár snímků. Musím říct, že to byli milí a vstřícní lidé. Když jsme nahlédli do jejich obydlí, z kazeťáku na baterky zpíval Karel Kryl a na poličce byly i nějaké knihy. Překvápko. Znovu jsem se utvrdil, že nelze soudit lidi podle toho jak vypadají, ale jací jsou. A také jsem pochopil, že toto jsou rovněž lidé.

Po smrti prvního českého prezidenta Václava Havla zaplavil prostor Václavského náměstí, pod sochou sv. Václava, barevný koberec svíček a vzkazů. Lidé sem chodili mlčky postát, zapálit svíčku, poděkovat. Potkávali se tu ti, kteří koncem roku 1989 tleskali projevům V. Havla s těmi, kteří ještě v té době nebyli na světě a o tomto muži slýchali od svých rodičů nebo prarodičů. Ti starší vzpomínali a ti mladší přemýšleli o své budoucnosti. Většina se však shodla – zemřel nám slušný člověk.

Tyto fotografie vznikly při návštěvě muzea v Osvětimi-Březince. Byl mrazivý únorový den, lehce nasněženo, což umocňovalo depresivní atmosféru tohoto místa, kde trpělo a živořilo tolik lidí v nelidských podmínkách. Bylo pro mne obtížné vytáhnout fotoaparát z brašny a pořizovat snímky tohoto pekla. Nicméně jsem to udělal, přestože jsem se cítil jako hyena participující na neštěstí, které zde za války proběhlo. Fotky jsem nasnímal proto, abych je nabídl k prohlídce tomu, kdo nenajde odvahu vydat se do Osvětimi na prohlídku. Jsem přesvědčený o tom, že by toto místo měl navštívit každý, kdo popírá holocaust a zvěrstva s tím spojená. Věřte, že pak každý přehodnotí svůj žebříček hodnot a změní pohled na život který žije. Já jsem to udělal.

Momentky, co k tomu říct. Vycházím z toho, že chlap je lovec. Když jen tak procházím ulicemi a mám na krku zavěšen svůj foťáček, tak koukám a lovím. Lovím prchavé okamžiky každodenního života lidí okolo mě, jejich podoby, gest, výrazů … apod. Každý z těchto okamžiků je neopakovatelný a to je na těchto fotografiích to nejkrásnější. Neřeším kompozici, světlo a další věci, prostě jen vidím a mačkám. Někdy je fotka ke smáznutí, jindy je koukatelná a někdy se podaří “odchyt” něčeho humorného, něčeho emotivního, ale vždy jedinečného.

Děti jsou radostí nás všech, v tom se určitě všichni shodneme. Proto mě, mimo jiné, baví “lovit” fotky s touto tematikou a pár jich na tomto místě zveřejňuji. Někdy se podaří zachytit úžasné výrazy při hře, zábavě či jen tak při zamyšlení. Pak mám s takové fotky radost a doma mě po nějaký čas visí na stěně TOP a já se kochám.